Začíná to tím, jak snadné je obrat o peníze školní mládež. Končí to tím, že ani dospělí nejsou o nic schopnější odolávat trikům výřečného podvodníka. Proč při nakládání s penězi vynechat city?
Podle některých anket je průměrné měsíční kapesné žáka první třídy základní školy u nás kolem 200 korun. Když to říkám dětem ve škole, některé zajásají a doma pak tuto částku taky požadují. Pro některé to zas může být málo, například banka Creditas před pár dny oznámila, že na dětské účty, které vede, letos místo loňského průměrného měsíčního přírůstku 742 korun přitéká v průměru 649 korun.
Průměry samozřejmě nic neříkají o tom, kdo má kolik peněz na vlastní útratu a kdo si z nich musí něco platit – pomůcky do školy, obědy, cesty do školy… Průměr toho, kolik si dítě může dovolit utratit podle svého, by byl jistě jiný a statistika by vypadala jinak.
Teorii a praxi kapesného jsme se už věnovali v jednom z předchozích dílů seriálu: Jak dávat dětem kapesné. A kdy začít?. Ale o to teď nejde. Podstatné je, že i děti na základní škole u sebe mívají peníze. A vědí to i podvodníci.
Budování důvěry
U hloučku dětí před školou se objeví mladík a prosí o pomoc. Jeho maminka je těžce nemocná a nutně potřebuje léky, jinak by mohla umřít. Jenže on u sebe nemá peníze a hrozí, že mu léky vyprodají. A co pak chudák maminka?
Děti se k ničemu nemají. Doma a ve škole jakbysmet je před cizími lidmi varovali. A ještě někomu takovému půjčovat peníze!
Jenže mladík je neodbytný. Je tak zoufalý, že nabídne vrátit dvojnásobek, když mu někdo půjčí. Nakonec se jedno z dětí slituje a vytáhne tři stovky. Mladík zajásá, moc moc děkuje a vyptává se v kolik hodin má zítra přinést peníze nazpět a dušuje se, že přinese ještě jednou tolik za pomoc. Spolužáci si ťukají na čelo a utahují si z kamaráda, který se nechal pohnout soucitem. Svoje peníze už jistě nikdy neuvidí.
Druhý den stojí stejný hlouček před školou a čeká, jak se nic nestane, že nikdo nepřijde, natož aby přinesl peníze. Jenže člověk z předchozího dne dorazí, sází svému dobrodinci na ruku šest stovek a ještě jednou děkuje za záchranu maminky.
Sázka na city
Příběh s nemocným příbuzným funguje už pěknou řádku let, možná i staletí. Pořád zabírá dojemná historka s nemocným člověkem, který nutně potřebuje drahý lék, proti bolesti nebo dokonce k přežití. Lidi tomu věří. Nic naplat, že dneska máme špičkovou zdravotní péči, že máme povinné zdravotní pojištění pro každého – to neberou lidé v potaz, když slyší o utrpení druhého.
Strávil jsem několik let objížděním dětských domovů s programem finančního vzdělávání. Správci domovů dětem během dospívání postupně spoří peníze, aby měly v den plnoletosti do života aspoň nějakou částku. Když jsou plnoleté, musí totiž obvykle ústav opustit a postavit se na vlastní nohy. V tu chvíli se náhle objeví skutečný nebo domnělý příbuzný a snaží se dítě o peníze připravit. Právě historky o těžce nemocném blízkém člověku jsou hodně časté a bohužel i funkční.
Ale před základní školou to dopadlo dobře, ne? Vypadá to tak. Ale vraťme se tam třeba za týden.
Sliby chyby
Historka o člověku, který si půjčil peníze a vrátil dvojnásobek, už stačila celou školu obletět aspoň třikrát. Náš mladík je tu znovu a má skvělou novinku – mamince se daří líp a můžou ji pustit z nemocnice domů. Jenže nemůže chodit, potřebuje vozík. Zrovna teď může mladík jeden velmi levně získat. Tedy mohl by, kdyby neměl právě před výplatou a prázdnou kapsu. Že by mu žáci zase půjčili? Za týden by přece všechno vrátil. Nejde ovšem o život, takže by vrátil jen o polovičku víc, než by si půjčil, dvojnásobek by byl přece jenom moc…
Děti prohrábnou peněženky a kdekdo ochotně půjčí. Vždyť se posledně vidělo, že to není žádný křivák, za týden po výplatě všechno všem vrátí. Během chvíle se povede nashromáždit skoro 10 tisíc korun. Tak za týden!
Týden uteče jako voda a děti podupávají před školou a čekají. Nikdo si vlastně nedělal záznamy, kdo kolik půjčil, tak se teď trochu dohadují. Někteří už v duchu utrácejí úroky, které dostanou. Ze dvou stovek to je přece rovná stovka navíc!
Doba pokročila, v hloučku chladne nálada. Co se stalo? Snad si spletli den. Jenže ani další den nikdo nepřijde, ani ten následující… Některým pomalu dochází, že peníze jsou definitivně fuč.
Hrnce kupují dospělí
Plyne z toho příběhu nějaké poučení? Některý rodič možná na jeho základě začne radši vyplácet dětem kapesné na účet a pořídí jim platební kartu. Ne že by to pomohlo dokonale, ale v takovýchhle situacích to přece jenom okamžitý přístup k penězům ztíží. Má to ovšem jiná rizika, o kterých jsme psali v minulém dílu seriálu o platebních kartách.
Ovšem ono se to případné poučení nemusí a nemá týkat jen dětí. Podlehnout emočnímu nátlaku nebo slibům snadného výdělku dokáže stejně dobře i dospělý. Ostatně v příbězích o prodavačích hrnců, laciném plynu, supervýnosných, ale přitom bezpečných investičních příležitostech a tak dál a tak dál, jsou smutnými hrdiny právě dospělí. A všechny mají společné jedno: city a pocity v nich vítězí nad rozumem.
Takže to poučení je jednoduché: nikdo neříká, že nemáte mít srdce, ale nesmíte ani ztratit hlavu.
Jan Müller
Celý článek najdete na tomto odkazu.
